Přemýšlela jsem, jestli je toto vhodné téma na blog a koneckonců jsem usoudila, že ano. Je to výborná historka, která vyvstala úplně nevinně, tak jak to u takovýchto historek bývá. :-) Pro ty, kteří učíte v první třídě (jako třeba já) a pro ty, kteří učíte i děti předškolního věku (jako třeba já) je poměrně důležité umět rychle reagovat - děti jsou zvídavé a nepoví jen to,co neví :) Je to jejich báječná vlastnost, dozvíte se tak spoustu informací o rodičích :), plánovaných výletech i o tom, kdy komu hárá která kočka :) Což by byla další báječná historka, třeba zase někdy jindy :) Takže, otázkou zůstává, říci dětem PRAVDU nebo rychle vymyslet PŘIJATELNOU VARIANTU? :) Posuďte sami....
V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě
vypadající dáma s chlapcem, který, jak se později ukázalo, nebyl syn, ale
vnouček.
Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům
umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.
Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima
těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme
si my dospělí ani nevšimli.
Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K
dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý
bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.
„Babí, co je to tam namalovaný?“ Pro něj neznámý druh „smajlíka“ ho zřejmě
zaujal.
„Kde myslíš, Kubíku?“
„No přece naproti nám, na stěně,“ ukázal chlapec na nestydatou malůvku.
Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně
skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou
situací popere. Prala se statečně.
„To je… to je…“ přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji
osvítil duch svatý.
„To je přece dráček!“ zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibý,
obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra
v kupé se opět uvolnila a všichni přítomni se vrátili ke svým myšlenkám.
Ne tak chlapec.
"Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?“ Babička, čelíc další
zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo
jí však záchranné lano nehodil.
„No ano, Kubíku, takovej, co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?“
improvizovala statečně.
Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
„Hele, babi, a nepotřebuje ten dráček vocas?“ Dvěma spolucestujícím už
cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
„Tenhle dráček asi ne,“ hlesla babička.
„To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,“ mudroval
vnouček.
„Tak tenhle ho nemá!“ odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost
i fantazie.
Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby. „Babi a ty máš dráčka?“ Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu,odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
„Já už dráčky nepouštím,“ odpověděla ta dobrá žena žalostně.
„Protože už dráčka nepotřebuješ!“ triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo
propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně
rozvíjel svou ďábelskou teorii: „Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi
vocas chtěla, ne?“ To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na
nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
„Chováte se jako primitivové!“ rozječela se na nás. „Čemu se smějete? Jak
asi vypadám před tím klukem?!“
Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od
své učebnice a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: „Jako
dráček?"
